Domov
- Třeboňský svět: Prosinec 2023
- Autor: Jinda Mannová
(Aktualizovaná povídka Jindry Mannové z knihy „Stopy zanechané životem“)
Prožila jsem nádherné dětství na mém milovaném Orlíku nad Vltavou a považuji ho za jeden z nejšťastnějších úseků svého života. Stará původní idylická řeka Vltava, ještě bez přehrad, byla nejkrásnější naší řekou, byla jak „šňůra třpytivých perel vložená do české země“, cituji z knihy Zmizelá Vltava od Jana Čáky. Hluboké, skalnaté údolí řeky Vltavy, lemované divukrásnými lesy, se starobylým hradem na vysoké, kolmé, strmé skále, která přímo vystupovala z řeky, bylo jak stvořené k těm nejdobrodružnějším dětským hrám, tajuplným výpravám a odvážnému sportovnímu zápolení. Neskonale krásná příroda zušlechtěná do podoby anglického parku - parková úprava, která se harmonicky a nenásilně zapojovala do původního přírodního rámce krajiny, měla vliv na naše estetické cítění, vytvářela ideální prostředí, ve kterém jsme se cítili tak neskonale dobře, aniž jsme si uvědomovali, kde park začíná a končí.
Dodnes mám krajinu i park před očima. Nezapomenutelné vycházkové cesty s čarovnými výhledy na hrad, v hlubokém skalnatém údolí na Vltavu, vedoucí stinným lesem i prozářenou loukou, kolem zurčící řeky, či vysoko nad řekou, malebné skupinky domácích jehličnatých a listnatých stromů i cizokrajné dřeviny, okrasné stromy a keře, solitéry. Znám tam každý strom – nádherné to výtvory přírody, každý kámen. Vím, kde se choulí ve stínu lesa konvalinky, kde se louka žloutne petrklíči, kde se stráně modrají podléškami, kde na skalách se krčí lísky, pod okny našeho bytu voněly fialky. V horkém letním podvečeru kolem našich otevřených oken kroužily svatojánské mušky. Na nedaleké louce, ohraničené temným lesem se pásla zvěř, dokonce i muflon. Za svitu měsíce na širokém okenním parapetu se tak krásně snilo!
Miluji Orlík, orlické louky, lesy, stromy, ty pamětníky minulosti, jež se vypínají k nebesům ve své kráse, a kteří nás o staletí přežijí, stejně jako hrad. Nejstatnější obrovskou jedli, která se v koruně rozvětvovala, jsme si vybrali jako své sídlo k dětským hrám a sedávali jsme až nahoře s rozhledem do širého kraje. Na Orlíku jsme prožili bezstarostné dětství plné her, skotačení a smíchu. Tenkrát jsme byli opravdu šťastné.
A kamarádky z dětství jsou mými nejlepšími kamarádkami dodnes.
Spokojené dětství jsem mohla prožít také díky mým milým, skvělým rodičům:
Díky mé nejdražší mamince, její mírumilovné, jemné, citlivé povaze, toleranci, trpělivosti, porozumění, obětavosti, pracovitosti, životním zkušenostem, vrozené inteligenci, životní moudrosti, díky všem jejím vlastnostem, které vytvářely tak hřejivou rodinnou atmosféru. A vřelým dojmem působila i na své žáky a na všechny, co se s ní v životě setkali.
Až do vysokého věku si také uchovala duševní svěžest a krásu.
A díky mému milému, úžasnému, jedinečnému otci, význačnému archiváři. (Původně pracoval jako archivář u knížete Karla VI. Schwarzenberga, po přestěhování - ve Státním oblastním archivu v Třeboni). Svůj život zasvětil především práci, týkající se rozvětvenému rodu Schwarzenbergů, kterou dělal poctivě, precizně, s nevšedním zaujetím a láskou.
Práce mu byla i koníčkem a pracoval – až do pozdního věku.
_
Kníže Karel VII. Schwarzenberg musel odejít z tohoto čarokrásného kraje ve svých 11ti letech, a to v r. 1948 ze známých politických důvodů a opustit svůj majestátní hrad Orlík, veškerý majetek, milovaný domov, rodnou českou zem.
Dovedu si představit, co všechno prožíval, jak ho tato obrovská životní ztráta hluboce zasáhla, a jak se nesmazatelně vtiskla do jeho vnímavé duše! Sám přiznával, že ještě dlouhá léta o Orlíku sníval, neboť např. pohled ze zámeckých oken do kolmo spadajícího hlubokého kaňonu, pod nímž se prodírala nezkrotná řeka Vltava, byl opravdu fascinující. (A natož pak i v noci, za svitu měsíce).
Není tedy divu, že po všech peripetiích jeho života, strávených v různých zemích, mluvil několika jazyky, měl několikero občanství, po všech jeho všeobecně známých, mnoha politických úspěších, kterých dosáhl díky svým zkušenostem a dá se říci i světovému přehledu – zůstal Čechem. Čechy miloval, mnoho pro ně vykonal a zůstal jim věren. Na jeho přání bude spočívat právě na Orlíku – v rodinné hrobce. A jeho „velká osobnost“ je právě ta, která zanechává trvalé STOPY v dějinách českého národa!
_
Naše rodina se z Orlíka odstěhoval do Třeboně asi rok před napuštěním přehrady a tím skončilo i mé dětství a zůstaly než vzpomínky. Odvezla jsem si sbírku fotografií, pohledů, orlickou prsť, kůru z naší jedle, jmelí, jež jsem si v korunách stromů sama trhávala a střežím tyto poklady jako oko v hlavě více než 50 let.
_
Na Orlík jsem zavítala až po mnoha a mnoha letech. Všechno se mi tam zdálo tak malinké, osada, vzdálenosti tak miniaturní, jiné, menší než v dětských očích. Jen voda v řece byla veliká, obrovská a pohltila, jak velká bublina, to vyjímečné, skalnaté údolí řeky Vltavy se všemi jeho rozmanitostmi a jedinečností. Umlklo tiché šumění řeky, jež se prodírala po kamení, umlkly peřeje, hukot jezů, klapot mlýnů, zmizely pod vzedmutou vodní hladinou ojedinělé přírodní scenérie, roztodivné skály i jeskyně, rozsáhlé lesy, příkré stráně, louky plné kvítí, celé malebné vesničky, plavecké a vodácké hospůdky, kostelíky, půvabné samoty, přívozy, ostré zákruty řeky s romantickými zákoutími, cesty končí v hluboké vodě.
Zmizela řeka mého mládí a ten čas se již nikdy nenavrátí.
_
Krajina, rozsáhlou vodní plochou, která se rozlila po kraji, změnila svůj ráz, podobu, svůj charakter. Dalekosáhle se změnily výhledy na impozantní starobylý hrad, jež se nyní zrcadlí ve vodní hladině, ale půvab obrovského orlického zámeckého parku, který se nyní dotýká jezera - zůstal. Park je dodnes pečlivě upravován, udržován, zušlechťován. Je snad ještě rozmanitější, stromy se rozrostly, zkošatěly, zmohutněly, zvláštně se vyjímají i některé cizokrajné solitéry. Je úžasné pozorovat jejich proměnu v různých ročních i časových obdobích, jakož i vzhled a noblesu celého vzácného parku. Kouzlo parku i celého orlického Povltaví působí na všechny, kdo v této krajině vyrůstali, žijí a budou žít.
